KRASNOGORSK 2

Perfektní, poloprofesionální kamera, na 16mm film.
Koupil jsem jí přez inzerát jako naprosto nefunkční vrak. Po půl roce intenzivního opravování a repasování jsem z ní udělal luxusní S16mm kameru se kterou se dá natočit film v kvalitativní úrovní drahý profesionální kamery.

1/2 - Přestavba z formátu 16mm na formát S16 (následně na U16)

Krasnogorska jsem koupil zrovna v období, kdy se do módy začal vracet formát 16:9, nově i v digitální podobě a to v rozlišení HD1, následně už v rozlišení FullHD 1080x1920.

Přestavba šestnáctkového formátu (cca 4:3) byla teoreticky banální, stačilo zvětšit rámeček strhováku tak, aby byl schopný exponovat film až k levému okraji. Kladky i jehla strhovacího zařízení byly kupodivu stavěny na manipulaci jen s pravou stranou filmu a závěrka dostatečně velká (až nesmyslně) aby kryla celý formát S16, jako by soudruzi z SSSR už počítali s tím, že tehdejší formát oboustranně perforovaného filmu dlouho nevydrží jako jediný a že časem přijde někdo, kdo Krasnogorska přestaví.

Při práci ale přišel první problém. Rámeček musel být jednoznačně vymontovanej (jezdit pilníkem uvnitř filmový kamery není úplně košér)
Když jsem všechny tři viditelné šroubky vyšrouboval a chtěl rámeček vytáhnout tak přišla první chuťovka kvuli který jsem radostí začal kopat to stolu, do auta, do regálu, do dveří i do tehdejší přítelkyně. Rámeček z nepochopitelných důvodů vytáhnout nešel. Někdo z temný komory, mě navedl, ať odšroubuju vnitřní kryt uvnitř kamery (pod kterým byl rámeček opravdu z části schovaný) Pokud to někdo budete dělat doma, tak to nedělejte. Nejdřív jsem musel odšroubovat všechny naváděcí kladky, který jsou uchycený na tom slavným deklu a pak teprve dekl odstranit. Pochopitelně se objevila zrada dalších dvou šroubků kterými byl rámeček chycen.

Samotné přebroušení hodinářským pilníčkem byla hračka na pár minut. Zpět jsem rámeček našrouboval taky bez problému (neměl tendenci k nepřesnému dopadu, nebo jakoukoli vůli v poloze uchycení). Problém ale začal ve chvíli, kdy jsem chtěl nainstalovat zpět vnitřní kryt, který nešel docvaknout do původní hloubky, jelikož má na sobě nainstalované napružené záchytky natahovací mechaniky, které se při odendání odpruží do neaplikovatelné polohy. Jejich zpětné nastavení je v domácích podmínkách téměř nevyřešitelné. K ruskému problému jsem se postavil ruským rozumem, kryt jsem silou plácnul na místo a začal otáčet natahovací mechanikou tak silně a dlouho, dokud se za skřípotu a cvakání kryt neusadil na místo. Do dnes si nejsem jistej, jestli se zachytávací klapky zakously na své místo pod dobrým úhlem, jelikož nemám technickej rentgen a jinak do vnitř nevidím ale jinak je funkčnost 100% bez závad a neobvyklostí (nejsem si jistej, jak velká to byla náhoda a jestli by šlo něco podobného běžně zopakovat)

Našroubování naváděcích kladek byla hračka. Vše jsem dal na svoje místo naprosto bez obav, utáhnul šroubky a vše bylo ok, až...
jednoho krásného dne jsem šel natáčet (tuším že film Jiný prostor nebo Inferno) blbost a bezohlednost byla to, že jsem si kameru před natáčením neodzkoušel, protože po prvních (asi 5ti ) metrech natočeného filmu se ozvaly známé zvuky podobné tomu, když se vám vymotá kazeta ve starém videu, nebo v magneťáku. Když jsme s kolegou kameru otevřeli tak jsem spatřil to, co jsem si představoval. Celý prostor strhováku byl plný vymotaného filmu (cca 2-3 metry). Tak trochu mě asi nedošlo, že naváděcí kladky přidržující film na velkém ozubeném bubnu mají ve šroubcích určitou vůli a dají se nastavit s cca půl milimetrovou tolerancí. Bohužel jsem je při přestavbě nainstaloval do absolutně nejtěsnější polohy, kdy se film jen sotva protáhnul mezi nima a bubnem. Na štěstí se šroubky daly povolit nějakým nožem, nebo malým šroubováčkem, který jsme shodou náhod vyhrabali přímo ve studiu z bordelu, který tam zbyl po likvidaci tehdejšího televizního studia. Kladky se daly nastavit přímo na place a natáčení se tak prodloužilo asi jen o půl hodiny ale nikomu bych ani tak nedoporučoval jít na plac, aniž by po přestavbě nebo opravě neodtočil minimálně celých 30 metrů.

2/2 kalibrace a synchronizace závěrky

Jako video technik jsem nikdy neuvažoval nad tím, že by existovalo něco jako chybná rychlost fps nebo že by kamera měla posuv filmu časově posunutej do momentu expozice, nebo že by kamera neudržela stejnou rychlost snímání po celou dobu záběru.
Betacam SP, se kterým jsem od malička pracoval, byl video systém, který stál miliony korun, byl naprosto bezchybný a pracoval v jakýchkoliv situacích i podmínkách s naprostou přesností. Kamery, rekordéry, efektovky, osciloskopy a celé střižny byly bez ohledu na stáří vždy ve 100% kondici, nemluvě o digitálních systémech (DVcam, digital Betacam, HD cam a další) které přišly kolem roku 2005. O to větší bylo zděšení, když jsem z vývojnice vytáhnul můj první natočený, vyvolaný film.

a) Obraz byl pohybově rozmazaný ve směru posuvu filmu.
b) Do filmu byly prosekané díry od strhováku v místech, kde nebyla perforace.
c) První sekunda záběru neměla konstantní, nastavenou rychlost 24fps ale od prvního okýnka
    nabíhala  plynule z cca 8 až do 22, možná 24fps
d) U nastavení 24fps se rozhodně nedalo mluvit o rychlosti 24fps ale o rychlosti která se dle                    potřeby krasnogorsku pohybovala někde mezi 20-30 fps

Máznutí okýnek bylo jasný. Závěrka, v podobě "vrtulky" byla přepólovaná do polohy, kdy při posuvu filmu exponovala a při předpokládané expozici byla zavřená (na to by přišel asi i magor) Nastavení bylo jednoduché. Celá závěrka se dá odšroubovat od své hřídelky a přišroubovat do libovolné polohy (asi po 4 milimetrech) pak už stačilo vyhledat polohu, kdy při strhování bude clonit a při expozici bude exponovat.

Prosekané díry do filmu byly větším oříškem, jelikož při otevření a testovacím provozu film nabíhal dobře, přímo na perfory. Vydedukoval jsem tedy sám od sebe, že při dovření dvířek film musí být odkloněn přes nepatrnou toleranci, asi někde u naváděcích kladek. Po přeměření jsem se přesvědčil, že odvíjecí buben je upnutý asi o 0,3mm níž, než okolní kladky, který na něm udržují film. Bylo tedy jasné, že se film o jejich hrany může zadrhávat a buben pak nabere posunutý film v libovolné poloze, zakousne se do něj svým ozubením a přeperforuje ho k obrazu svému. Po usazení bubnu do přiměřené polohy byl problém vyřešen.

Proměnná rychlost, byla problémem posledním a největším.
Neměl jsem páru, v čem může být zádrhel. Jestli je v hajzlu převodovka, nebo jestli se mechanika topí v prachu a šmíru, nebo jestli je nedostatečně promazaná.
Pokračování ve středu : 20.4.2011